Babské hody – jiný úhel pohledu
 
"Mami, potřebovala bych druhou do páru!"
Pochopila jsem celkem brzy, že se nejedná ani o pár ponožek, nebo bot, ale o Babské hody.
 
A moje první reakce?
 
"No tak to nepřichází v úvahu, dovedeš si představit mě, navlečenou do kroje, tančící polku, kterou jsem tancovala naposledy snad v tanečních? Navíc při mé dnešní tělesné stavbě je zákon setrvačnosti neúprosný, jakmile takové tělo uvedeš do pohybu, hned tak se nezastaví, je jako neřízená střela, ještě někomu ublížím."
 
Tato představa u mě vzbuzovala lehce ironický úsměv. O několik měsíců později se tak trochu vyplnila, když nás někdo z přihlížejících diváků po jednom z tanců vtipně označil za červené tsunami.
 
Ale zpět na začátek.
Do dvou dnů ležely v mém botníku nové, bílé cvičky-jarmilky, připravené do služby.
 
Dobře jsem si ale uvědomovala, že nebude vůbec snadné do tělocvičny, kde probíhaly zkoušky, poprvé vstoupit. Je to tak třicet ženských, ze kterých 2/5 neznám vůbec, se 2/5 si maximálně vyměním "dobrý den", a tu poslední 1/5 jakž takž znám, jen dvě z nich dobře. A největší problém nás tzv. přistěhovalců (tedy ne původních popických obyvatel) je, že vás znají všichni, ale vy neznáte téměř nikoho. Navíc zde funguje, tak jako na každé vesnici ten známý efekt, že na jednom konci zakopnete a odřete si koleno a až se ta informace dostane na druhý konec, je z toho nejméně natřikrát zlomená noha. Takže bude to něco, jako vstoupit do jámy lvové. Třicet párů očí, třicet různých pohledů a názorů. No, nic, jde se na to, nějak to dopadne.
 
A dopadlo to dobře, mé obavy byly naprosto zbytečné, těch třicet párů očí patří třiceti skvělým ženským, jak jsem se časem na vlastní kůži přesvědčila.
 
Se značnými obavami jsem tedy společně s dcerou vyrazila na první zkoušku. Byla tu ale podmínka, pokud mi to nepůjde, tak končím, tak jako Sovák ve filmu „Marečku, podejte mi pero“. Měla jsem v živé paměti mé fiasko na jakési taneční soutěži v rámci tanečních, do které jsem byla se svým partnerem vybrána pro své pohybové nadání. Jenže tam kde končilo moje nadání, začínala moje neschopnost naučit se předepsané taneční kreace. Po prvním tanci jsme s partnerem letěli, samozřejmě tím, kdo zmařil naše šance na jakékoliv, i předposlední umístění jsem byla já.
 
Tady by to byl ale problém, když to pokazí jedna, pokazí to všem. Sice jsem se v životě něco natancovala, vymetla jsem kdejakou zábavu a diskotéku, ale takhle kolektivně, synchronizovaně jsem netančila nikdy.
 
První zkouška byla zvláštní, v podstatě jsem se nějak pohybovala s davem, který přesně věděl, co má dělat, nebo spíše jsem tomu davu zavazela a pletla se pod nohy. Ale časem to šlo stále lépe a lépe.
 
Přestože zkoušky vypadaly spíše jako sbor věčně klábosících, ubrblaných bab, že nebylo mnohdy ani slyšet hudbu, vládla tu pevná ruka. Občasné výbuchy smíchu, když se něco nepovedlo tak jak mělo a došlo k nějaké nepředvídané kolizi, vždy přerušilo pár „křehkých dívek“, disponujících tak silnými hlasovými fondy, že to jejich: "Tichoooooo", by postavilo do latě i bandu puberťáků vracejících se ze školního výletu z Plzeňského Prazdroje, natož spolek tak disciplinovaných žen. V tu ránu by byl slyšet i padající špendlík.
 
A tu přišla na řadu naše velitelka, trpělivě vychytávající každou mušku ulpívající na kráse našeho budoucího tanečního projevu. Krok vpřed, krok vzad, otočit, poskočit, řady vyrovnat a stále dokola. Práce to byla tvrdá, jak pro ni, tak pro nás, ale stála za to.
 
A přišel den "D". Předpověď počasí naznačovala, že to bude opravdu dobrodružství. Jediné pozitivum na té předpovědi bylo snad to, že nemělo sněžit. Uf, ještě že tak. Představa sněhové pokrývky na už tak několika kilogramovém kroji nepůsobila příliš povzbudivě.
 
V 10:00 to začalo. Maminka kamarádky dostala úkol nelehký, udělat z člověka, který celý život chodí v džínách, v tričku a v teniskách, s účesem "vstanu a jdu", krojovanou panenku. Je to kouzelnice, podařilo se jí to. Panenka sice neprošla dveřmi, ale nijak nevybočovala s kolektivu ostatních krojovaných panenek, ze kterých až oči přecházely.
 
V jednu jsme měly vyrazit po dědině zvát na hody. Bylo krásně, sluníčko svítilo, a my měly projít celou vesnici, dům od domu. A přesně v jednu začalo pršet. Jdeme - nejdeme, pláštěnky nasadit - pláštěnky sundat, tato scéna se zopakovala asi třikrát. Vyrazily jsme ve dvě, přestalo pršet.
 
Po téměř čtyřech hodinách pochodu v netradičním oděvu a v nezvyklé obuvi jsem myslela, že přišla má poslední hodinka. Potřebovala jsem nové nohy, ale žádné náhradní nebyly, bolely všechny. Z posledních sil jsem se doštrachala ke školce, odkud jsme slavnostně vykročily, na pochod stárek. Začaly se mnou cloumat emoce, které se nedařilo udržet na uzdě, když jsem viděla ty lidičky kolem, jak na nás čekají, mávají, usmívají se, začala se mi třást brada a přestože ostatní pochodující kolegyně pěly písně, z mého staženého hrdla nevyšla ani hláska.
 
První stanoviště u Jednoty. Tanečky s kolem stojícími diváky. Padl mi do oka starý pán, s tím to bude v pohodě, pomalu to tady spolu odtancujeme, musím šetřit síly na večerní vystoupení, pomyslela jsem si. To jsem se spletla. Starý pán byl milovník tance, ten mi dal, nikdy bych to do něj neřekla. Pět minut jsem nemohla popadnout dech. Raději jdu do kolečka s dětmi, tam bude bezpečno, nebo večera nedožiju, ještě jeden takovýto tanečník a je po mě.
 
Dožila jsem, odbyla půl devátá, čas na hlavní večerní vystoupení. Někdo zavelel k nástupu. Dcera mi špitla do ucha: "Mě je špatně". Začalo pršet.
 
Náhle, jako když utne, únava zmizela, nohy přestaly bolet, jde se na to, déšť ne déšť. Tančily jsme mezi kapkami deště, dceři už nebylo špatně, všechny jsme to zvládly. Na žádné ze zkoušek jsme to nezatancovaly tak dobře jako teď.
 
Většina z nás, pak navlékla pláštěnky a do půlnoci tancovala s hosty, nebo jen tak kolem májky, program také zpestřili svým vtipným představením Mužáci a nás ještě čekalo půlnoční překvapení, naše druhé a poslední vystoupení.
 
I to jsme zvládly, dokonce dvakrát a bez chyby. V davu kolem to vřelo. Vzpomínám si na tu atmosféru, když jsem se byla podívat na první ročník Babských hodů, byla jsem nadšená, společně s ostatními diváky jsem tenkrát také křičela "Opakovat, opakovat, ..."
 
A zase ty emoce, i teď, když to píšu, zase se mi divně třese brada a mám husí kůži, ještě že nemusím zpívat...
 
Díky popické baby, byl to zážitek na celý život. 
Díky i Vám ostatním, byli jste fajn.
A kdy že začnou zkoušky na další hody?
 
G.O. (Lída)
Bez názvu2.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one